Vejdu do domu tvého

Jak se máme chovat v pravoslavném chrámu

Možná jste si tu otázku položili, když jste objevili ve svém okolí pravoslavný chrám Boží a odhodlali jste se do něj vstoupit. Leccos jste se brzy naučili od ostatních účastníků pravoslavných bohoslužeb, ale jsou situace, v nichž si nejste docela jisti. Několik upřímně míněných rad, které vám zde nabízím, pomůže třeba nejenom vám, začínajícím pravoslavným, ale i starším a zkušeným účastníkům bohoslužeb.

Pravoslavný křesťan se v chrámu Božím cítí přirozeně a svobodně. Stojí jako Boží dítě před tváří Hospodinou, k Bohu se obrací myšlenkami, slovem, zpěvem, ale i postojem gesty a pohyby. V chrámu nejsme sami, musíme proto respektovat i ostatní účastníky společných modliteb, abychom sami nerušili, ani nebyli v modlitbě rušeni. V církevním společenství tvoříme jeden organismus, "jedno Tělo", jeden Boží lid.

Vstoupíme-li do chrámu...

Vkročíme-li do svatého prostoru chrámu, když se koná bohoslužba, octneme se též ve svatém času Církve. Osloví nás minulost, protože všechno, co zde slyšíme, je dávné, ale stále platné Zjevení, které Bůh řekl své Církvi. Je zde i budoucnost, protože Církev nám zvěstuje Boží království. Je zde i přítomnost s věčností, protože právě k nám promlouvá Bůh a Církev koná Jeho dílo. Proto, když vstupuješ do Božího chrámu, uvědom si, že předstupuješ před neviditelného, avšak přítomného Hospodina.

První, co pravoslavný křesťan učiní, je znamení svatého kříže. Potom se ukloní směrem k oltáři. Nestyď se pokročit dopředu. Bázeň Boží znamená pokoru před Bohem, ale ne opatrnickost a stydlivost. Přistup k těm, kteří tě v chrámě radostně vítají. Jsou to svatí, jejichž obrazy zde vidíš před sebou a kolem sebe. Vedou tě k Pánu Ježíši a jeho přesvaté Matce, Bohorodici. Proto přistup k jejich orazům - ikonám, které jsou vyloženy uprostřed chrámového prostoru a před ikonostasem (stěna s ikonami, která odděluje chrámový prostor lodě od oltáře), i na něm.

V pravoslavných chrámech bývá zvykem, že muži zpravidla stojí na pravé a ženy na levé straně, ale není to nutné pravidlo. Děti, pokud jsou již samostatnější, by měli stát vpředu. Nesvědčí o pochopení smyslu bohoslužby, když se většina věřících uchyluje do zadní části chrámu a přední část zůstává volná.

Ikony

Kdo přijde do pravoslavného svatostánku poprvé, jistě si všimne, že pravoslavní věřící uctívají ikony políbením, přičemž na sebe kladou znak kříže. Políbením se cele sbližujeme s tím, kdo je na ikoně zobrazen. Také tento způsob má svá pravidla. Obvykle, je-li nás před ikonou více, přistupujeme k ní jedním směrem, abychom si vzájemně nepřekáželi. Při uctění ikony Pána Ježíše líbáme Spasitelovy nohy. Jde-li o zobrazení do půl těla, líbáme Kristovu žehnající ruku. Při uctění Přesvaté Bohorodice a skláníme-li se k ikonám světců, líbáme jim ruku. Na ikoně Spasitelovy hlavy líbáme její vlasy. Totéž platí u hlavy sv. Jana Křtitele. Po celou dobu trvání bohosužby je nepatřičné jít před oltář a líbat ikony na ikonostase. To se může dít jen před bohoslužbou, abychom nerušili sloužící duchovenstvo a ostatní lid.

U ikon jsou umístěny svícny. Na ně stavíme zapálené obětní svíčky se vzpomínkou na živé a zesnulé, které zahrnujeme do svých modliteb. V předu, obvykle na levé straně, najdeme panychidní stolek s křížem, u něhož se konají panychidy, čili pobožnosti za naše zesnulé. Na něj stavíme svíce za zesnulé. Svíčky si zakoupíme v zadní části chrámu, což učiníme tiše, abychom nerušili ostatní účastníky bohoslužeb, a pokud možno před jejich začátkem.

Kdy stát, kdy sedět. . .

Zatím jsme hovořili o tom, co učiníme při vstupu do chrámu a kam se postavíme. V některých našich chrámech jsou lavice nebo židle. Avšak v chrámech s dávnou tradicí najdeme jen při stěnách nanejvýš boční sedadla. V Pravoslavnám chrámu se stojí, jen starší nebo churaví lidé mohou usednout, ale i ti v určitých důležitých okamžicích bohoslužby povstávají. Zapamatujme si všeobecné pravidlo, že povstáváme, když kněz žehná svatým kalichem, křížem nebo rukou a když kněz okuřuje chrám a věřící. Také při čtení evangelia povstaneme. Vždy bychom měli stát, když se podává svaté přijímání.

Znamení svatého křiže

Znamením svatého kříže vyjadřujeme svou víru, svou lásku k tomu, kdo podstoupil za nás smrt na kříži Golgoty, i spolupatřičnost k velké rodině dětí Kristovy Církve. Proto je důležité, abychom tento svatý znak spásy na sebe kladli správně a s hlubokým pochopením smyslu tohoto znaku.

Spojíme palec, ukazováček a prostřední prst pravé ruky. Toto spojení tří velkých prstů naznačuje, že věříme v jednoho Boha ve třech božských Osobách. Ostatní dva malé prsty vtiskneme do dlaně, to vyjadřuje naši víru v Pána Ježíše Krista, který je jedna Osobnost - Bohočlověk a poznáváme ho, jak se lidem zjevil a jak o něm svědčí evangelia, ve dvou přirozenostech, totiž božské a lidské. Takto složené prsty pravé ruky klademe postupně na čelo, přičemž řekneme ve jménu Otce, poté na spodní část hrudi se slovy i Syna, dále na pravé rameno a levé rameno se slovy i Svatého Ducha. Amen a na to se mírně ukloníme.

Tento způsob znamení kříže je znám ze starokřesťanské doby. Spojování tří prstů na znamení víry ve svatou, jednobytnou a nerozdílnou Trojici Boží bylo nepochybně užíváno v křesťanské Církvi již v 4. století. Tak se žehnali věřící křesťané na východě i západě. V latinském (římskokatolickém) obřadu byl tento způsob užíván běžně až do 13. století, jak o tom svědčí slova papeže Inocence III. (1198 - 1216). Teprve v pozdější době církev říská způsob činění znamení kříže obrátila.

Svatá liturgie

Svatá liturgie je bohoslužba, při níž dochází k proměnění darů a jejich přijímání. Svaté přijímání Těla a Krve Kristovy je největší tajemství Církve. Přistupujeme k němu řádně připraveni, usmířeni se všemi, po předchozím pokání (zpovědi) a přistupujeme na lačno - od předchozí půlnoci nic nejíme a nepijeme. Také zvečera se přiměřeně postíme. Jen nemocní lidé mohou přijmout nutné léky a zapít je vodou. Před svatým kalichem Páně zachováváme určitá pravidla chování, abychom nerušili důstojnost a vážnost okamžiku. Když stojíme před kalichem Páně, už se nekřižujeme, ale ruce máme složeny křížem na prsou. Ani se neukláníme. Řekneme knězi své křestní jméno, otevřeme ústa, aby nám mohlo být lžičkou podáno svaté přijímání, které ihned polkneme. Přisluhující nám otře rouškou ústa. Už se u svatého kalichu neklaníme a nekřižujeme. Potom odstoupíme stranou, přijmeme kousek prosfory a zapijeme vínem s vodou. Toho dne vůbec nečiníme velké poklony k zemi. Snažíme se, aby nám v duši zůstala co nejdéle svatá radost, kterou jsme prožili při setkání s živým Kristem v eucharistickém společenstvím. Na konci božské liturgie přistupujeme ke svatému kříži, který nabízí kněz. Kříž políbíme a přijmeme antidor. Jsou to rozkrájené kousky prosfor, chlebů, z nichž byly vybrány části ke svaté eucharistické oběti. Antidor vezmeme zbožně pravou rukou. Toto je prastará církevní tradice, neboť v prvotní církvi od dob apoštolů bývá eucharistie spojována s hodem lásky - agapé - zejména pro chudé a nemajetné. Na to navazuje i právě zmíněné rozdávání antidoru (ani-doron = místo daru) na konci svaté liturgie.

Stojí za to připomenout si, že naše přítomnost v chrámě má být vždy aktivní. Jako při čtení dobré knihy z ní získáme užitek ne tím, že ji prolistujeme, prolédneme vazbu a obrázky, či přelétneme pár stránek, nýbrž důkladným čtením a přemýšlením nad jejím obsahem, nebo jako při setkání s lidmi, kteří nás mohou obohatit svými zkušenostmi a znalostmi, nestačí prohodit jen pár zběžných slov, ale je potřebné je pozorně vyslechnout, tím spíše při modlitbě v chrámě je zcela nicotná jen povrchní účast, prohlížení si chrámu a dění v něm, nýbrž je bezpodmínečně nutné hluboké soustředění a promýšlení modliteb a zpěvů, soustředěné naslouchání zvěsti Božího slova. Na konci božské liturgie zaslechneme při závěrečných požehnáních výzvu:"Odejděme v pokoji" a my odpovídáme: "Ve jménu Páně". Setkání s Bohem, k němuž došlo v chrámu, si jako pokoj duše odnášíme do svého domova. Vnášíme do svého okolí radost a naději. Stáváme se zvěstovateli toho velkého zázraku spásy, který se odehrál v našem srdci.

Způsoby jak se chovat v pravoslavném chrámu Božím, nejsou nějakými vnějšími a složitými formalitami. Každý se může přesvědčit, že bohoslužba pravoslavné církve není tísněna nějakou řízenou disciplínou, ale že pravoslavný křesťan se cítí v Boží přítomnosti svobodně jako v otcovském domě, vyzařujícím lásku a péči.