Pravoslavné vyznání v České republice

Úvod

Pravoslavná církev v Českých zemích je nejmladší sestrou současných pravoslavných církví. Avšak pohled do dějin nám odhalí pravdu, že pravoslavná církev v Českých zemích je zároveň nejstarší sestrou ze slovanských pravoslavných církví, že je kolébkou slovanského křesťanství a slovanského písemnictví a kultury.

V 9. století přišli z Byzance na naše území, na Velkou Moravu, Řekové, sv. Cyril a Metoděj, aby jako první šířili mezi Slovany východní pravoslavnou víru. Po dvaceti letech byla cyrilometodějská misie potlačena, ale vědomí, že náš národ byl obdařen darem šířit křesťanství ve vlastní řeči, vlastním písmem, pomocí evangelia a bohoslužebných knih, dále vědomí vlastní kultury se stalo v těžkých dobách našeho národa i církve vždy oporou pro náboženskou pravdu, oporou národní hrdosti, oporou práva na národní a církevní samostatnost. Tato tradice působila tedy po tisíciletí na zduchovnění našeho národa.

Působení cyrilometodějské tradice při vytváření duchovních hodnot českého národa

Na počátku byla touha našich předků po samostatnosti a z ní plynoucí hledání opory jinde než u útočných sousedů germánských, touha, která do naší země díky zdařilému diplomatickému jednání sv. knížete Rostislava (kanonizován 30. 10. 1994) přivedla byzantské věrozvěsty bratry Cyrila a Metoděje (863). Oni přinesli sv. Evangelium, které vykládali lidu srozumitelnou řečí, oni pro náš lid vytvořili slovanskou abecedu. Přišli s křížem a učili nás jménem Kristovým o lásce, o míru, bratrství a svobodě, učili nás o rovnosti a důstojnosti člověka. Jejich slova se nerozcházela s činy. Učili nás zároveň s Kristovým učením milovat Pravdu, bojovat za ni, milovat svůj národ a lid. Oni vytvořili po vzoru jedné svaté, všeobecné, apoštolské církve demokratickou organizaci církve, a tak nás učili smyslu pro demokracií, pro přátelství a spravedlnost. Tito vzdělaní bratři z Východu nám pomohli vytvořit vlastní vzdělanost, která povýšila náš národ na kolébku slovanské vzdělanosti, učili nás vážit si vzdělanosti. Cituji slova Konstantina Cyrila: "Nahé jsou všechny národy bez knih a nemohou zápolit beze zbraně s protivníkem našich duší… Nuže, národové, kteří nemáte rádi nepřítele jste odhodláni mocně s ním zápolit, otevřete dokořán dveře rozumu, když jste přijali nyní zbraň tvrdou, kterou kovají knihy Páně hlavu ďáblovu mocně potírající..." (Předzpěv ke slovanskému překladu Čtveroevangelia). Cyril a Metoděj přišli do země, kde již začala doba vášnivých protikladů – boj pohanství a křesťanství, boj o národní svobodu a svrchovanost. A byla to právě první vlastní duchovní škola, dále knihy a opora národního uvědomění, které byly trnem v oku podmanitelům. Tragický osud našich knih je vždy spojen s tragickým osudem našeho národa. První podmanění národa začalo po smrti Metodějově (+885), po prodání dvou set Metodějových žáků do otroctví (888), pálením staroslovanských knih. Druhé podmanění národa začalo po porážce husitského hnutí a bitvě na Bílé Hoře pálením českých knih (1620). Tehdy se již zdálo, že o existenci, o zničení českého národa a jeho kultuře je rozhodnuto. Třetí podmanění pro náš národ nejtragičtější se mohlo stát vítězství fašismu (1938), který už ve svém počátku popravil obnovitele pravoslavné církve v Československu, prvního českého pravoslavného biskupa Gorazda (+1942; kanonizován 4. 9. 1987). Čtvrté podmanění bylo způsobeno komunistickým převratem (pučem) v roce 1948, kdy se naše země dostala do područí Moskvy a Stalina. Stalin využíval ruskou církev v zahraniční politice i ve vztahu k Československu a ta ovlivnila duchovní vývoj české pravoslavné církve v poválečném období.

U kořene christianizace Velkomoravské říše stála řecká pravoslavná církev a s ní vzdělanost a kulturní dědictví Řecka, Byzance. Ryze křesťanský postoj věrozvěstů sv. Cyrila a Metoděje k misijní práci před tisíci lety se stal uznávaným a nepřekonaným modelem křesťanské misie, silným pramenem ovlivňujícím utváření lidového modelu národní a státní svébytnosti, národních ideálů našich vzdělanců. Odkaz jejich díla se nesmazatelně vtiskl hluboko do vědomí našeho lidu, neboť duchovní hodnoty jsou nehynoucí.

Po stopách pravoslavné víry v Čechách a na Moravě od 9. do 20. stol.

Po vypuzení Metodějových žáků z Moravy pravoslavné církevní obce osiřely a byly vydány osudu nových panovníků na pospas. Slovanské obřady zde doznívaly ještě ve 14. a 15. století, udržovaly se u t. zv. černorizců – poustevníků v moravských lesích. Símě učení a pravdy Kristovy v slovanském podání zde zaseté se rozběhlo na Východ do Kyjevské Rusi, na Západ do formujícího se státu českého, na sever do Slezska a Malého Polska, na jih tehdy do slovanské části Uher, dále k jihoslovanským a bulharskému národu, kde přineslo hojné ovoce. Nejméně příhodné okolnosti potkaly pravoslavnou církev v Čechách a na Moravě.

První Přemyslovci (český panovnický rod) plně chápali, že samostatnost formujícího se národa českého mohou uhájit lépe, když přijmou křesťanství od slovanské cyrilometodějské církve. Díky požehnání z rukou sv. Metoděje přijali Přemyslovci, první kníže český Bořivoj a kněžna sv. Ludmila východní křesťanství. Byli pokřtěni podle východního obřadu, v slovanské řeči. Sv. Metoděj přijel na krátký čas do Čech, kde pomáhal prvnímu křesťanskému knížecímu rodu v šíření učení Kristova. Bylo zbudováno několik chrámů, pro něž sv. Metoděj vysvětil a ustanovil kněze ze svých učedníků. Když biskup Gorazd v roce 1935 vysvětil první český pravoslavný chrám v Praze, věděl, že místo na kterém je chrám postaven, se od pradávna nazývalo "Na Zderaze" (též přilehlá ulice). Tento název má od českého pana Zderada, který byl zabit r. 1091 při obléhání Brna. Podle pověsti, ústní tradice byl Zderad pochován v kostelíčku u Prahy, který vystavěl Bořivoj I. a vysvětil ho sám sv. Metoděj. Dnes zde stojí pravoslavný katedrální chrám sv. Cyrila a Metoděje.

Při chrámě sv. Klimenta na Vyšehradě byla zřízena t. zv. "Křesťanská akademie", která ještě v 11. stol. patřila ke slavným školám. Slovanský biskup Notarij, který řídil akademii, vykonal u sedmiletého budoucího knížete Václava, později svatého, postřižiny podle obyčeje všech Slovanů tehdy obvyklého, dříve než bylo dáno dítě do učení (nyní při křtu). Svatý Václav vychovaný sv. Ludmilou lásce k východní pravoslavné církvi učil se nejprve knihám slovanským a pak teprve latinským. Doba sv. Ludmily a Bořivoje od r. 874 a doba sv. Václava byla jistě dobou rozkvětu slovanské pravoslavné církve v Čechách. Ve vyšehradské slovanské křesťanské akademii, dá se obrazně říci předchůdkyni Karlovy Univerzity, nabyl vzdělání i sv. Prokop, první igumen kláštera sázavského. Klášter byl založen r. 1032 zásluhou knížete Oldřicha a podporovaný českými knížaty až do svého zániku roku 1096. Ze sázavského kláštera podle odkazu sv. Prokopa se šířila pravoslavná slovanská liturgie po celé zemi, mniši přepisovali staroslovanské knihy a zvláště slovanský zpěv vábil do kláštera zástupy lidu. Už tehdy byl klášter poutním místem, jehož sláva se šířila i za hranice českého státu.

Slovanští mniši udržovali osobní i písemné styky s pravoslavnými mnichy na Kyjevské Rusi. Roku 1093 přinesli na Sázavu ostatky knížat Borise a Gleba (kanonizovaní roku 1072, tedy po t. zv rozkolu v křesťanství). Kult kněžny Olgy, která jako první přijela v 10. stol. křesťanství, i kult Borise a Gleba z 11. stol. byl v Čechách značně rozšířen. Ruská pravoslavná církev oficielně odvozuje ve svých dějinách počátek své christianizace od Byzance, z Bulharska a Velké Moravy a spojuje jej se jmény svatých slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje. V roce 1079 král Vratislav na základě českého sněmu žádal v Římě o všeobecné zavedení slovanského obřadu v Čechách. Jeho žádost byla rázně zamítnuta. Hlavními nepřáteli východní slovanské liturgie v Čechách jak uvádí legenda o sv. Prokopu, byli Němci. Slovanská liturgie, v té době rozšířená, byla asi za dvacet let po žádosti Vratislava, roku 1097 u nás zakázána. Pražský biskup Kosmas, velký odpůrce sázavského kláštera, se podílel na rozhodnutí o vyhnání slovanských mnichů ze Sázavy roku 1096 navždy a o zavedení obřadu latinského na Sázavě. Slovanské bohoslužebné knihy až na jedno evangelium (remešské), jehož kopie existuje v Praze, byly zničeny. Vzápětí na to Kosmas, autor první kroniky české, vedené od pravěku do roku 1125, se nezmiňuje o cyrilometodějské Moravě, slovanských apoštolech Cyrilovi a Metodějovi, východní slovanské církvi a její tradici v Čechách. Poplatný politice Říma, začal tak v r. 1119, půl století po rozkolu Západu a Východu, psát pro nás Čechy zcela jiné a nové dějiny.

Pro svůj lidový a národní charakter podléhala východní slovanská církev v nerovném zápase latinské církvi stále více. avšak ještě koncem 13. a začátkem 14. stol. za krále Václava II. máme zprávu, že na pražském hradě slavnostně sloužili řecky a slovansky mniši a duchovní z Ruska a Řecka, kteří sem přicházeli vedle kněžích z Itálie, Francie, Německa.

V roce 1333 přichází do české země Karel IV. Poznal, že česká kultura má hluboké domácí tradice. Jako král český si uvědomoval neustálé nebezpečí agrese německých sousedů. Věděl, že první a nejvelkorysejší ideologickou obranou našich předků z Moravy proti franské říši byla žádost o vyslání křesťanské misie z Byzance. Obnovení slovanského kláštera v Emauzích bylo jeho programem, veřejným přihlášením se k Moravě jako k součásti státní tradice české. Přenesení královské koruny z Moravy do Čech bylo pilířem jeho ideologie jako českého panovníka. Je známo, že charakter kultury určité oblasti vytváří vždy ten národ, který ji brání proti tomu, kdo ji dobývá. Dobyvatel se snaží pak zničit nejvlastnější kulturní hodnoty bránícího se národa – jazyk, literaturu, u nás staroslovanské písemnictví a český jazyk. Účinnou obranou v Karlových státních snahách bylo pak založení Karlovy University. Praha se stala centrem vzdělanosti pro široké okolí (v Německu vyšší školy ještě nebyly) a Karel IV. její blahodárné působení srovnával s moravskou misií před 500 lety.

Slavné reformní hnutí husitské se v Janu Husovi (+1415 římskokatolický kněz upálený v Kostnici) blížilo k východnímu pravoslaví jako k církvi věcně bližší prvotnímu křesťanství, k církvi kde byla pravda Kristova zachována. Jeroným Pražský, přítel Jana Husa, který navštívil mnoho zemí i Jerusalem a Rusko se v r. 1413 přihlásil k pravoslaví. Na Kostnickém sněmu mistr Jeroným přímo poukazoval na starodávné svazky národa českého s církví řeckou a uváděl též, že Češi nábožensky pocházejí od Řeků. Potvrzoval, že za mateřskou církev Čechů považuje církev pravoslavnou, že se hlásí k jejímu správnému uctívání a správné oslavě Boha. Vědomé spojení s pravoslavnou církví a nejstarší tradicí bylo hledáno r. 1452, když Konstantin Anglikos učitel a ctihodný husitský kněz přijel do Cařihradu. Církev cařihradská si od něj vyžádala písemné vyznání víry a uznala jej jako zdravé a dopisem r. 1452 dala najevo, že je ochotna k sesterskému spojení s Husity cituji: "I uslyšeli jsme od ní naučení pravé víry ... je-li tomu tak jak slyšíme a doufáme, nemeškejte spojiti se s námi v jednotu. Neboť, kde najdete bezpečnější ohradu proti nepřátelům než v lůně matky (tj. církve) a v jistotě pravého spasení? ...abyste s námi v jednom domě církve, zachovávajíce jedny a tytéž články víry a obřady, jedněmi ústy a srdcem chválili Jeho na věky věkův." Rok na to padl Cařihrad do rukou Turků, a tak skončilo v našich dějinách druhé poselství z Čech do pravoslavného Cařihradu, neboť i pro řeckou církev nastala doba poroby. Avšak v boji o pravdu Boží našli naši husité u východní pravoslavné církve pochopení a uznání. I v dobách pro ni samu nebezpečných byla jim podána láskyplná a pomocná ruka s největší úctou. V období násilné rekatolizace konec 17. a začátek 18. stol. (doba temna) postihl pak cyrilometodějskou pravoslavnou tradici a na ní v počátcích navazující husitskou tradici stejný osud. Celých 90% protestantů bylo pokatoličtěno. Na východě na Podkarpatské Rusi, která byla pravoslavná, byla r. 1649 násilně zaváděna unie s římskou církví (vznik řeckokatolické církve). Unii s Římem přijala část duchovenstva a národu bylo řečeno, že je i nadále pravoslavným.

Náš lid si ale i v nejtěžších chvílích dovedl uchovat národní jazyk a ten se stal základním předpokladem vzniku národního obrození (proces formování novodobého českého národa, kultury a jazyka od poloviny 18. stol do r. 1848.) opírajícího se o domácí slovanskou tradici. S národním obrozením ožívají potlačované ryze lidové a národní tradice. Existence staroslovanské písemnosti ve světě, a též dříve u nás, láska k národu a jeho dějinám vedly římskokatolického kněze Josefa Dobrovského k vědeckému zájmu o staroslovanštinu a zároveň o nejstarší literární památky u nás – legendy o sv. Cyrilovi, sv. Metodějovi, sv. Ludmile, sv. Václavovi, sv. Prokopovi. A tak se na samém počátku 19. stol. formuje vedle protestantských vyznání též z řad římskokatolické církve široké národní hnutí, které se na všech frontách – kulturní, náboženské, vědecké, politické snaží pozvednout náš český národ. Dochází též k obrození pravoslaví. V revolučním roce 1848 sloužil srbský pravoslavný kněz na ústředním (nynějším Václavském) náměstí v Praze manifestačně za velké účasti lidu pravoslavnou svatou liturgii. V r. 1869 někteří přední čeští politici a kulturní představitelé při příležitosti národopisné výstavy v Moskvě navazují styky s představiteli ruského pravoslaví. V té době se již stále zřetelněji objevují snahy po obnovení slovanského křesťanství pravoslavného v českém národě. Též jako odraz počátku snah o církevní reformy v římskokatolické církvi přecházeli někteří vzdělanci k pravoslaví. Zásluhou významných osobností české vědy a kultury (Sladkovského, Braunera a Riegra) byl v Praze r. 1870 též pomocí slovanského dobročinného spolku z Petrohradu otevřen pro pravoslavné bohoslužby chrám sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí. Chrám navštěvovala převážně česká inteligence, sloužilo se v církevně slovanském jazyce a duchovenstvo bylo převážně ruské národnosti. Počátkem 20. stol byl založen spolek Pravoslavná beseda v Praze, jehož úkolem byla propagace a šíření pravoslaví mezi Čechy, neboť při chrámu sv. Mikuláše nesměla dříve existovat náboženská obec. Spolek se opíral o pomoc ruské pravoslavné církve. V r. 1905 se spojilo v Praze s pravoslavím 104 českých starokatolíků. Začátkem první světové války byl chrám úředně pro pravoslavné uzavřen a předán římskokatolické církvi, ruské pravoslavné duchovenstvo muselo opustit Prahu.

Avšak v době I. světové války sílí též v řadách vlasteneckých katolických kněží církevní reformní hnutí. Do čela tohoto hnutí se dostává také moravský duchovní Matěj Pavlík. Celé hnutí spolupůsobí při národně-osvobozovacím procesu a při vytváření samostatné Československé republiky. Nábožensky i národně vrcholí po prohlášení Československé republiky 1918 v masové reformní hnutí, které se hlásí zpočátku k učení a tradici církve pravoslavné. V r. 1921 byl pro Moravu vysvěcen v Jugoslávii – Bělehradě první český pravoslavný biskup Gorazd (Matěj Pavlík). Přijal symbolicky jméno Gorazd, prvního slovanského biskupa a nástupce sv. Metoděje (+885) Československý stát přijímal nově utvořenou československou pravoslavnou církev též vzhledem k událostem v Rusku po r. 1917 s nedůvěrou a vyvíjel určitý tlak na její orientaci.

Budování pravoslavné církve v Československu

Pravoslavná orientace církve v novém samostatném Československu musela překlenout celé tisíciletí a již od svého počátku bojovat s ideovými přežitky minulosti, bojovat s nepřízní nové československé vlády, s názorovou nejednotností v reformním náboženském hnutí, a mnoha vnějšími potížemi. A při tom před ní stál velký úkol – pro církevní obce, které se k pravoslaví přihlásily od základu vytvořit všechny předpoklady pro růst pravoslavného náboženského vyznání navazujícího na cyrilometodějskou východní tradici.

Pravoslavná církev na našem území založená v 9. stol. pravoslavnou církví z Cařihradu patřila územně v 19. stol. pod jurisdikci srbskou. Mezi tím než se vyjasnily složité jurisdikční otázky nové pravoslavné církve v Československu byl cařihradským patriarchou Meletiem vysvěcen – chirotonisován na žádost České náboženské obce pravoslavné archimandrita Savatij a ustanoven arcibiskupem pražským a celého Československa pro 3 eparchie, jejichž utvoření archimandrita Savatij podle dosavadního vývoje v ČSR teprve předpokládal. Pravoslavný biskup Gorazd, dříve vysvěcený srbským patriarchou, dokázal právní kontinuitu srbské církve na našem území a řádně uspořádal českou eparchii. V r. 1924 biskup Gorazd rezignoval na úřad biskupa církve československé, která se již odklonila od pravoslavné orientace a spolu s věrnými pravoslavnými utvořili pravoslavnou eparchii pod srbskou jurisdikcí se sídlem v Praze. Biskup Gorazd jí dal pevný právní a kanonický základ, pravoslavný a liturgický řád, v souhlase s evangeliem a tradicí pravoslavné církve národní bohoslužebný jazyk, jako za dob sv. Cyrila a Metoděje. Těžiště své misijní práce viděl na Moravě, kde byl tehdy vztah k pravoslavné církvi silnější.

Pravoslavný lid v Čechách a na Moravě z vlastních prostředků postavil pod vedením biskupa Gorazda do r. 1939 jedenáct nových chrámů a dvě kaple. Jeho zásluhou vyšla základní česká liturgická kniha Lidový sborník modliteb a bohoslužebných zpěvů pravoslavné církve, Gorazdův katechismus a další potřebné knihy. To co vykonal biskup Gorazd ve všech oblastech obnovující se církve za prvních dvacet let v následujících padesáti letech nebylo rozvíjeno ani ve zlomku.

Plodnou práci církve přerušila v r. 1939 fašistická okupace. Z poselství proti fašismu a válce adresovaném v r 1938 všem pravoslavným církvím v zahraničí poznáváme hloubku jeho vlasteneckého příkladu. V době okupace a války tato malá církev ukázala, jak pevně je spjata s českým lidem a národem a jak náleží a patří k jejím vlastnostem bojovnost, hrdinství a obětavost pro věci spravedlnosti. Poskytnutím úkrytu, československým vojákům, parašutistům, kteří zlikvidovali zastupujícího říšského protektora v Čechách a na Moravě SS obergrppenführera a generála policie Reinharda Heydricha v kryptě pravoslavné katedrály, a jeho odhalením, byla zasazena rodící se církvi velká rána. Dne 4. září 1942 byli biskup Gorazd, představený katedrálního chrámu Václav Čikl, duchovní dr. Vladimír Petřek a předseda sboru starších Jan Sonennvend zastřeleni. Jejich rodiny spolu s dalšími zahynuly v koncentračních táborech, pravoslavní kněží byli posláni na nucené práce do Německa, církev zakázána, majetek konfiskován. Také arcibiskup cařihradské jurisdikce Savatij byl v r. 1942 zatčen a uvězněn v koncentračním táboře Dachau. Důvodem jeho uvěznění byla pomoc Židům.

Po válce byla církev bez českého biskupa, byla slabá a vyčerpaná. Pravoslavní duchovní, kteří přežili hrůzy války měli velké odhodlání pokračovat v započaté cestě. Měli také dobré předpoklady. Bylo zde okolo 20 tisíc pravoslavných věřících v Gorazdově české a moravskoslezské eparchii. V r. 1947 se vrátilo do Československa z Volyně (SSSR) 40 tisíc Čechů, většinou pravoslavného vyznání, kteří emigrovali z Čech do Ruska na konci 19. století z ekonomických důvodů. Před první světovou válkou a mezi dvěma světovými válkami existovalo hnutí návratu katolíků východního obřadu (uniatů, neboli řeckokatolíků) do původní pravoslavné církve a i v r. 1950 se někteří duchovní a věřící hlavně na Slovensku dobrovolně přihlásili k pravoslavné církvi a připojili se k ní. Nikdo však netušil jak tragický osud očekává pravoslavnou církev v Československu. Název pravoslavné církve i církev sama byla hrubě zneužita a znásilněna pro politický akt.

Bezprostředně po válce už v červnu 1945 se česká církev pod vedením protojereje Dr. Ing. Václava Červína obrátila na mateřskou církev srbskou s memorandem a žádostí o vyslání biskupa, který by osiřelou církev vedl (J. Leixner, Všeobecné dějiny církevní, Praha 1957, str. 177).

Sovětská politika zahrnula okamžitě do sféry svých zájmů Československo. Stalin neponechal nic náhodě. Moskevský patriarcha Alexij tak posílá do Prahy v říjnu 1945 arcibiskupa Fotije, který vyzval zástupce české eparchie, aby přijali moskevskou jurisdikci (H.P. 1946/2, str. 18). Vliv Moskvy byl silný. Moskva měla i horlivé spolupracovníky a výsledek byl vidět. Značnou roli sehrála též atmosféra nadšení z konce války a osvobození.

Eparchiální shromáždění české eparchie přijalo 8. listopadu 1945 v Olomouci osudné rozhodnutí o změně jurisdikce i přesto, že biskup Gorazd dokázal oprávněnost jurisdikce srbské pravoslavné církve na našem území a státní správa oficiálně uznávala již tuto jurisdikci. Srbská církev takovouto změnu nepovažovala za kanonickou a biskup Vladimír (Rajič) při své návštěvě Prahy ve dnech 26. 11. - 2. 12. sdělil, že přijel české církvi pomoci, neboť o pomoc žádala Synod srbské církve (H.P. 1946/1, str. 7-8). Jeho první otázka zněla: "Co jsme vám udělali, že jste se odtrhli od naší srbské jurisdikce a přešli pod jurisdikci Moskevskou?"

Dále byl připraven plán "zrušení unie s Římem" – zákaz působení a činnosti řeckokatolické církve na Slovensku. Řeckokatolíci, neboli katolíci východního obřadu byli původně do r. 1649 pravoslavní. V 17. sol. ve východní části našeho území vídeňský dvůr, jesuité a feudálové násilně zavedli "unii" s Římem, vznikla tak řeckokatolická církev, která se zmocnila neprávem pozic pravoslavné církve.

Zrušení "unie" s Římem – řeckokatolické správněji katolické církve východního obřadu prováděli v Československu komunisté, za intenzívní pomoci státní bezpečnosti, společně s některými duchovními a členy naší i katolické církve východního obřadu v součinnosti a za řízení státních a bezpečnostních orgánů ze SSSR. Bylo to porušení lidských práv a politický akt, který měl sloužit mimo jiné též jako počátek likvidace církví v Československu.

Bylo by naivní se domnívat, že někdo z iniciátorů zrušení "unie" se ptal na názor tehdejších pravoslavných duchovních v Čechách a na Moravě k této otázce. Máme důkazy, že čeští duchovní s takovými akty násilí nesouhlasili a na zrušení "unie" v r. 1950 se nepodíleli.

V atmosféře strachu a hrůzy se ani většina ostatních křesťanských církví neodvážila otevřeně vystoupit proti zvůli a násilí státní moci, které se dělo katolíkům východního obřadu, nebo i dalším církvím. Křesťanské církve, ale i naši občané, nevystoupili taktéž ani proti zneužití pravoslavné církve a na ochranu pravoslavné církve, která se sama nemohla ubránit. Scénář "zrušení unie" byl naivně prostý. Obrazně řečeno za jednu noc se museli katolíci východního obřadu, kromě těch, kteří tak učinili dobrovolně, stát pravoslavnými.

Na Slovensku vznikl problém jak sloužit bývalým katolíkům východního obřadu nyní přejmenovaným komunisty na pravoslavné. Biskupové katolické církve východního obřadu a větší část jejich duchovních odmítla takovou změnu a "ve zdrcující většině skončili ve vyhnanství – zpravidla v Čechách – nebo také v přeplněných věznicích v Leopoldově, Ilavě, Valdicích, Kartouzích a jinde" (Katolický týdeník 1991/6 str. 4).

Pro první období byla vyžádána pomoc duchovních a biskupů ze SSSR, částečně začali pomáhat duchovní a členové řeckokatolické církve východního obřadu, které tato církev nazývala odpadlíky.

Komunisté naplňovali svůj plán i tím, že určili ze svého středu příhodné jedince, kteří neměli nic společného s pravoslavnou církví, aby absolvovali krátké kursy a mohli tak okamžitě sloužit na opuštěných farnostech katolické církve východního obřadu, nyní již pravoslavných. Využilo se i toho, že Pravoslavná bohoslovecká fakulta v Praze musela být, jako i jiné bohoslovecké fakulty, přemístěna z Prahy do Prešova a jejími profesory se stali opět bývalí duchovní katolické církve východního obřadu, aby "upevňovali" pravoslavnou církev. Přenesením fakulty z Prahy do Prešova do jisté míry utrpěla větev pravoslavné církve, která žije v českých krajích (H. P. 1991/2 str. 46). Pravoslavná církev v českých zemích se začala vyvíjet v odlišném duchovním i politickém klimatu.

Další ožehavou otázkou pro pravoslavnou církev v Československu bylo udělení autokefality (samostatnosti) ruskou pravoslavnou církví v r. 1951.

Současnost

Vliv na tvořící se a šířící se pravoslavnou církev v 50. letech měly různé síly, jak vyplývá z kontextu. Negativní síly v pravoslavné církvi zůstaly a přetrvávají. Stále se s nimi bojovalo a bojuje. Platíme vysokou cenu za cizí chyby a vlastní nedokonalost a neznalost objektivní pravdy. Avšak zničená a po druhé světové válce znovu obnovovaná pravoslavná církev v Čechách těžko mohla sama prohlédnout zatemnělé "vysoké politické cíle" sovětské moci na Slovensku, zabalené do pozlátka a populisticky interpretované. Nemůžeme v této souvislosti ani opomenout fakt, že se Slovensko v době druhé světové války odtrhlo od českých zemí a přidalo se k fašistickému Německu. Nemohlo mít ani politickou sílu vzdorovat osvoboditelům a vytvoření pravoslavné církve na Slovensku bylo válečným triumfem vítězů. Osud českých zemí i české pravoslavné církve byl jiný. Český národ byl zrazen, okupován a bojoval proti okupaci fašistickým Německem. Pravoslavná církev v Čechách se účastnila mezi prvními odboje, byla likvidována a zasloužila se o Československo. Pravoslavná církev na Slovensku touto cestou oběti neprošla a přesto se od 50. let dodnes stala diktujícím elementem v naší církvi.

Podle ústavy ČSSR byla v Československu zaručena svoboda vyznání. Před listopadovou revolucí 1989 však komunistický režim mocenskými prostředky oficiálně proklamoval ateizmus a systematicky ničil náboženské přesvědčení věřících a utlačoval církve a náboženské společnosti. Kláštery byly zrušeny, mnišské řády rozpuštěny mnoho duchovních a věřících bylo internováno nebo pozbaveno možnosti vykonávat své poslání. Kdo měl odvahu vyznávat svoji víru až na malé výjimky, nemohl studovat na universitách a nemohl dosáhnout vyššího postavení ve společnosti. Nemohli jsme vydávat dostatečné množství náboženské literatury. Církvi nebylo dovoleno vykonávat charitativní a sociální činnost. Teologické fakulty byly vyjmuty z universit, byli pod velmi přísnou kontrolou Sekretariátu pro věci církevní a pouze omezený počet studentů mohl studovat teologii.

Čas od času se náboženská situace nepatrně zlepšovala. V 60. letech naše pravoslavná církev začala rozvíjet ekumenické styky. Protestantské denominace spolu s pravoslavnou církví utvořili Ekumenickou radu církví. Pravoslavná církev v Československu se stala členem Světové rady církví a Konference evropských církví v Ženevě. Přes tyto mezinárodní organizace a díky aktivitě ekumenického patriarchátu (Pan-Orthodox gaterings) měla pravoslavná církev v Československu příležitost informovat bratry a sestry ze zahraničí o svých těžkostech, starostech a problémech.

V 80. letech byl pod silným vlivem světového veřejného mínění komunistický režim donucen dát církvím větší prostor k činnosti doma i v zahraničí. Naše pravoslavná církev s pomocí ekumenického cařihradského patriarchátu a dalších navázala dialog lásky a přátelství s mnohými církvemi Východu i Západu. Významné bylo setkání s ekumenickým patriarchou Dimitriosem v Cařihradě r, 1984 a jeho návštěva v Praze r. 1988.

Za nejdůležitější událost v životě pravoslavné církve v Československu považujeme kanonizaci vladyky mučedníka Gorazda, biskupa českého a moravskoslezského u příležitosti 45. výročí jeho mučednické smrti 4. září 1987 za účasti sesterských pravoslavných zahraničích církví.

Mnoho změn probíhalo v Československu po něžné revoluci v listopadu 1989. Prezident Václav Havel slíbil opravdovou svobodu všem církvím a náboženským společnostem. Teologické fakulty se staly opět součástí universit. S politováním musíme konstatovat, že i přes naši snahu se Pravoslavná bohoslovecká fakulta v Prešově nevrátila zpět do Prahy, ale stala se součástí Šafaříkovy university v Košicích na východním Slovensku.

Na konci r. 1992 se konal na Slovensku v Prešově sněm pravoslavné církve. V napjaté atmosféře před rozdělením Československa se přijímala nová ústava církve, která po rozdělení Československa na dva samostatné státy Čechy a Slovensko, neodráží skutečný stav situace v církvi a státě a pokouší se deklarovat jednotné působení církve ve dvou samostatných suverénních státech České republice a Slovenské republice. Obě země zcela rozdílným přístupem řeší své vnitrostátní i mezinárodní otázky i otázky církevní politiky. Novou ústavou byla také omezena práva Božího lidu, oproti praxi kterou zavedl vladyka Gorazd, a to pod vlivem obvyklého diktátu pravoslavné církve na Slovensku.

Po vzniku České republiky v r. 1993 se situace pro všechny církve vyvíjí příznivě. Je možné opět vyučovat náboženství na školách, rozvíjí se charitativní, sociální vydavatelská, osvětová misijní činnost církví. Dokonce se rozrůstá počet nových církví a náboženských společností, ale žel Bohu i nových sekt. Nejpočetnější je v České republice církev římskokatolická (4 020 000 věřících). Pravoslavná církev zahrnuje jen malé procento obyvatelstva (asi 20 000 věřících). Někdy máme strach a obavy o osud naší malé pravoslavné církve, ale jsme přesvědčeni, že pravda nemusí být vždy na straně těch kterých je více a jsou silnější. Ostatně katolická církev zaznamenala po počátečním nárůstu věřících na bohoslužbách postupné prořídnutí řad až téměř na stav před r. 1989, jejich mnišské řády většinou bojují o přežití. Naše církev naopak zaznamenává postupný a neustálý růst zájmu. Nedokážeme však zajistit dostatek kvalitních lidí pro kněžská a další důležitá povolání, chybí nám i finanční zdroje. Ve společnosti se rozhoduje o oddělení církve a státu. Pravoslavná církev na Slovensku rovněž prošla zkouškami, situace se zlepšuje.

Máme svobodu, můžeme budovat nové chrámy, zakládat kláštery a církevní školy. Můžeme vydávat náboženskou literaturu a vychovávat své děti v pravoslavné víře. Oživuje se činnost mládeže. Mnoho můžeme, ale na mnoho věcí nestačíme. Svoboda nám dnes dovoluje poznat pravou skutečnost a pravý stav věci v církvi. Jak je naše církev po 40. letech působení komunistického režimu i naší nekritickou konformitou narušena, vyčerpána a slabá.

Jsme svědky dalších neobvyklých událostí v pravoslavné církvi, které nebyly myslitelné před revolucí 1989. Pravoslavné bohoslužby jsou vysílány v českém rozhlase a televizi. Pravoslavní duchovní i laici jsou zváni do rozhlasu a televize, aby se účastnili ekumenických dialogů a diskusí. Od r. 1990 se prezident Havel, nebo členové vlády a diplomatického sboru každoročně účastní vzpomínkových smutečních bohoslužeb v pravoslavné katedrále svatého Cyrila a Metoděje v Praze, která je významným památníkem odboje proti fašismu a místem, kde nalezli úkryt českoslovenští vojáci, parašutisté, kteří zlikvidovali zastupujícího říšského protektora v Čechách a na Moravě SS obergrppenführera a generála policie Reinharda Heydricha. V Praze jsme vybudovali v r. 1995 nový Národní památník obětí Heydrichiády – místo smíření při pravoslavném katedrálním chrámu svatého Cyrila a Metoděje v Praze. Většina církevních obcí v Čechách a na Moravě se aktivizuje. Na Moravě bylo postaveno duchovní ekumenické středisko a v r. 1994 byl kanonizován naší církví kníže Rostislav, který pozval Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu (863)

O pravoslavnou církev se lidé začínají více zajímat, vnímají bohatství pravoslavné teologie, náboženské filosofie, umění a spirituality. Vidí, že pravoslavná církev i přes vyčerpanost a oslabené síly se snaží bdít nad neporušeností apoštolské a cyrilometodějské tradice. Chceme si zasloužit trvalé místo po boku všech demokratických sil nové České republiky a podílet se na státnosti, kultuře a duchovnosti našeho národa stejně jako to dělala jedna, svatá obecná, apoštolská církev na úsvitě našich dějin v období svatých Cyrila a Metoděje. Jsem přesvědčen, že pokáním a láskou vznikající problémy postupně vyřešíme.

této části můžete popsat historii Vašeho projektu a co Vás vedlo k nápadu jej realizovat. Je vhodné se také zmínit o důležitých milnících a poděkovat lidem, kteří se na projektu účastnili.

Naši

Zde

Zápas s unií na východním Slovensku a Zakarpatí

Sv. Alexij (Kabaljuk), vyznavač a apoštol Karpatorusů

Unie (sjednocení pravoslavných s římským papežem) byla formálně vyhlášena 24. 4. 1649 pod tlakem maďarské vlády. Z 1300 pravoslavných kněží přijalo unii 63 - a to hlavně z panství Drugotha. Aby byli kněží nalákáni do unie, bylo jim slibováno, že budou osvobozeni od povinnosti roboty a že budou svobodní jako duchovní latinští (pravoslavné duchovenstvo žilo v Rakousko-uhersku ve velice těžkých podmínkách).

Unii přijalo pouze kněžstvo (tj. nikoliv biskup), které muselo uznat římského papeže za hlavu církve, očistec, vsuvku „filioque“ (dodatek „i od Syna“ v textu vyznání víry), přípustnost používání kvašených i nekvašených chlebů pro eucharistii. Za to bylo uniatům ponecháno: slovanský jazyk při bohoslužbách, východní řády, zařízení chrámu a ženaté duchovenstvo. Věřícím se většinou řeklo, že vše zůstává při starém. Na liturgii se zpočátku nezměnilo nic. Pomalu však byly zaváděny zvyky a řády západní.

Přestup k unii byl tedy u duchovenstva bez vnitřního přesvědčení, pod tlakem pánů a maďarských úřadů. Věřící často v první generaci netušili, že byli unionizováni. Přece však přestup pokračoval pomalu. Tlak nepolevoval. R. 1664 pravoslavný episkop Joanikij musel utéci ze své eparchie.

Na ilustraci podmínek, za nichž tam pravoslavní žili, ať slouží událost z té doby. Pravoslavný kněz Michail Rosvigovský vystudoval na latinských školách, ale srdce ho táhlo zpět k víře otců. Přešel tedy v 30. roce života do pravoslaví a stal se knězem. Byl na něj vydán zatykač, byl vězněn v okovech, přemlouvali ho a posléze ho předvedli před soud za přítomnosti uniatského biskupa Josifa Vološinského, kde ho svlékli z roucha, odebrali mu Písmo svaté, holili mu vousy ... ponižovali ho, až to nakonec bylo trapné i samotným soudním zřízencům, kteří toto nedůstojné a nelidské zacházení museli vykonávat. Nakonec mu bylo zakázáno vykonávat duchovní správu, dokud se nevrátí do unie.

Za unií náboženskou následovala unie národnostní - maďarizace ...

Ani přímé ani nepřímé utiskování duchovenstva a laiků uherskou vládou a uniatskými biskupy nedokázalo zničit pravoslaví na Slovensku a Zakarpatí. Někdy přežívalo pod vnějším zdáním unie, která byla pravoslavnému lidu vnucena. Bohoslužebné knihy byly dováženy z Kyjeva, Moskvy a Počájeva. Byli i takoví kněží, kteří z těch či oněch důvodů byli přinuceni uznat unii, ale učinili tak jen vnějškově, na oko, ve skutečnosti působili dále v duchu pravoslaví. ...

V polovici 19. století nastává na Zakarpatské Ukrajině národní probuzení. Koncem století sem pronikají brožury a knihy z Ruska, ze kterých se lidé dozvídají, že byli kdysi pravoslavní. A tehdy vzniká touha po návratu k víře otců.

V r. 1902 se obec Iza začala vracet k pravoslaví a v r. 1904 obec Velké Lúčky. Obrátily se na metropolitu v Karlovcích, který jim poslal kněze, aby provedl organizaci a konal duchovní správu. Maďarské úřady však kněze vyhostily pod záminkou, že politicky agituje, a metropolitovi zakázaly pomáhat tomuto hnutí.

Jak bránily úřady návratu do pravoslaví, ukazuje případ Semena Feledije z obce Stebníka na východním Slovensku, který si přinesl z Ameriky pravoslavnou modlitební knížku. Úřady se o tom dozvěděly, Feledije odvedli četníci, knížku musel vydat a byl deportován do Zborova, kde ho nutili, aby vyzradil, kdo má v obci ještě takovou knížku. Když řekl, že neví, byl svázán, bit a odveden do Bardějova, uvězněn, odsouzen na 13 měsíců do káznice v Budapešti.

V r. 1903 se Iza stala cele pravoslavnou. O jedné neděli začali místní rolníci zpívat v chrámu vyznání víry bez vsuvky „i od Syna“ (filioque) a oznámili státní správě svůj přestup k pravoslavné víře. Tím začala jejich křížová cesta. Vesnice byla zaplavena policisty - žándáry. Začaly domovní prohlídky. Konfiskovány byly pravoslavné modlitební knihy a dokonce i ikony. Trvalo to několik měsíců. Policisté rolníky okrádali, všelijak pronásledovali a obtěžovali jejich ženy. V zoufalství někteří pak začali říkat: „Je čas, aby přišli Rusové a byli vyhnáni Maďaři.“ To stačilo na obvinění z vlastizrady. Mnohé zatkli a 22 jich bylo přivlečeni k soudu.

Rolníci z Izy byli r. 1904 státním zastupitelstvím v Marmarošské Sihoti obžalováni pro pobuřování proti uniatskému náboženství a pro velezradu. Pak bylo obvinění změněno na neurčité „pobuřování proti maďarskému národu“. Sedm rolníků z Izy bylo odsouzeno na 5 let vězení a k zaplacení 2.180,- zlatých.

Rolníka Joakima Vakarova a Vasila Kamenja, odsoudili ke 14 měsícům vězení a k zaplacení velké pokuty. Dále je odsoudili k úhradě vysokých soudních výdajů. To vše je dočista zruinovalo. Jejich hospodářství bylo podlomeno policejním obležením a k zaplacení pokut byl v dražbě prodán jejich majetek, dobytek, pole, hospodářské a bytové zařízení... Z vězení vyšli jako žebráci. Jejich rodiny žily vydržovány z prostředků pravoslavné obce v Ize.

Vláda rozhodla postavit v Ize na náklady vesničanů četnická kasárna. Joakim Vakarov byl brzy policií chycen a ubit k smrti. Vesničané ho pohřbili bez kněze, pouze se zpěvem „Svatý Bože...“ (Než aby dovolili přijít knězi uniatskému.) Smrt Vakarova jen upevnila pravoslavné hnutí. Do pravoslaví přešly i další vesnice.

Téhož roce Ivan Házi a druzí z Velikých Lúček podali žádost na ministerstvo vnitra o povolení k založení pravoslavné náboženské obce, odpověď však nedostali. Také občané z Izy poslali r. 1904 žádost prostřednictvím advokáta dr. A. Kleina v Marmarošské Sihoti, jemuž museli zaplatit napřed 5.000,-, ale odpověď nedošla. Hlavnoslužnovský úřad v Delze r. 1912 potrestal pravoslavné v Lipši za to, že se modlili doma a nechodili na bohoslužby uniatského kněze, pokutou 200 korun a pravoslavné v Terebli pro tentýž „přestupek“ pokutou 400,- korun. Největšími pomahači uniatské církve byli maďarští četníci. Kdo vezl dítě křtít k pravoslavnému kněz v Miškolci (kde se podařilo pravoslavnému knězi udržet se), kdo nešel ke zpovědi k uniatskému knězi, u koho byly nalezeny modlitební pravoslavné knížky nebo ikony, byl od četníků zbit.

Jak jsme již viděli a dále uvidíme, ačkoliv byla v Rakousko-uherské monarchii ústavně zaručena náboženská svoboda, nevztahovalo se to na pravoslavné. Bylo možno přestoupit z římsko-katolické církve k jakémukoliv náboženství, třeba i k židovství, jen ne k pravoslaví. (Připomeňme, že v Praze byl pravoslavný kněz Nikolaj Ryžkov za veřejnou pravoslavnou bohoslužbu, kterou vykonal před pravoslavným chrámem sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí, odsouzen rakousko-uherskými soudy k trestu smrti.)

Rolníci se obrátili s prosbou o vyslání kněze k srbskému biskupovi Bogdanovičovi v Budapešti. Ten se však zděsil možného konfliktu s vládou a delegaci nepřijal. Pak se rolníci obrátili do Karlovců k srbskému patriarchovi Brankovičovi (všichni pravoslavní v maďarské části impéria byli v jurisdikci srbské církve). O ruském knězi nemohli ani snít.

Patriarcha Brankovič popsal tuto návštěvu: „Objevili se u mne rolníci z vesnice Iza a prosili, abych je přijal do lůna pravoslavné církve, a žádali pro sebe vyslání kněze... řekl jsem jim, že když vidím teror, který tam vláda rozpoutala, neodvažuji se dát jim kněze. Rolníci sklopili zraky, ale pak se vzpamatovali a pevně mi řekli: »Ty jsi pravoslavný biskup, a my tě zveme na Strašný Boží soud, a tam se budeš odpovídat Pánu Ježíši Kristu.« Tak jsem se rozhodl splnit svou povinnost a poslat k nim kněze... Jenže v té době se mukačevský uniatský biskup dozvěděl, že vesnice Iza dostane pravoslavného kněze, pospíšil si do Vídně a donesl císaři, že jestli přijde do těchto míst pravoslavný kněz, tak on biskup zůstane bez diecéze, protože národ okamžitě přestoupí do pravoslaví. Císař přikázal, aby mi vyřídili, že on si nepřeje ustanovení pravoslavného kněze pro vesnici Iza. V Rakousko-uhersku je ústava jen pouhou fikcí, rozhoduje přání krále... takže jsem kněze neposlal a nyní mne bude soudit Bůh na Strašném posledním soudu.“

Obyvatelé Izy si konali potřebné obřady sami a děti posílali tajně k rumunskému knězi, který je křtil. Modlitební dům, který si postavili, byl policií zbořen. Věřícím policie zakázala, aby se scházeli ke společným modlitbám. Leč Izu následovaly další vesnice, které přecházely do pravoslaví.

Náboženské poměry na Zakarpatské Ukrajině na začátku 20. století do r. 1918 jsou nejlépe ilustrovány činností archimandrity Alexije, který se narodil 12. 9. r. 1877 v Jasině v karpatoruské rodině uniatské, ale cítění pravoslavného. Vychodil obecnou školu a dále se sám vzdělával. Po odbytí vojenské služby se rozhodl neženit a věnovat se probuzení svého národa. R. 1906 odcestoval do Kijeva, aby poznal pravoslaví v zájmu hnutí v Ize a Vel. Lúčkách, jež byly střeženy policií, aby tam odněkud nepřišel pravoslavný kněz. V mládí byl novicem uniatského kláštera Kiš-Baranja, ale jeho citlivá duše se nemohla smířit se lživostí unie, a monastýr opouští.

Pak odešel do Svaté Země a na Athos, kde v Panteleimonovském monastýru přestoupil do pravoslaví. Poté se vrátil do vlasti, vybral 10 mladíků a odešel s nimi do Jabločinského monastýru v Cholmščině, absolvoval bohoslovecký kurs a 15. 8. 1910 byl postřižen na mnicha, a tamním arcibiskupem Evlogijem (Georgievskim) vysvěcen na jeromonacha (kněz - mnich). V jeho osobě získalo Zakarpatí svého náboženského vůdce.

Když se o něm dozvěděli v Ize, obrátili se k němu s prosbou, aby se u nich stal knězem.

Archiepiskop žitomirský Antonij (Chrapovický) vycházel Karpatorusům všemožně vstříc a aby pro ně mohl vykonávat kanonické funkce, obrátil se v r. 1910 k cařihradskému patriarchovi Joachimovi III. s žádostí o kanonickou delegaci pro Zakarpatskou Ukrajinu a o několik řeckých antiminsů. Jeden z těchto antiminsů obdržel od Antonije v Kijevě i otec Alexij Kabaljuk (podle prohlášení m. Antonije z 5. 6. 1920). Novosadský biskup Irinej napsal 4. 2. 1927: „Mám oficiální listinu notáře mukačevského z roku 1906 č. 155 o prohlášení 131 osob, občanů z Vel. Lúček, že byli přijati do pravoslavné církve srbským knězem v městě Egeru v eparchii novosadské.“

Poněvadž otec Alexij nemohl jet do vlasti přímo z Ruska, odebral se napřed na Athos, odkud s řeckými dokumenty odešel k metropolitovi karlovickému s prosbou, aby ho ustanovil knězem v rodném kraji. Byl jmenován výpomocným duchovním u o. Matěje Ančina v Miškolci.

Doposavad se udržuje pověst o tom, jak se do vesnice obležené policií otec Alexij tajně dostal: v povozu naloženém fůrou sena.

Otce Alexije nemohly zastavit žádné překážky, utrpení či pronásledování. Šel tam, kam ho táhla jeho ohnivá víra a touha poskytnout svému národu duchovní oporu. Pracoval v civilním zaměstnání, protože nechtěl žít za prostředky svých chudých farníků. Obcházel všechny vesnice, které přešly k pravoslaví: křtil, oddával, konal svaté tajiny, sloužil bohoslužby, posiloval ve víře.

Osm let čekali na Kabaljuka pravoslavní, nežádajíce uniatské kněze o udělení svátostí. Proto musel v Ize v jednom dni pokřtít 200 dětí starých i 8 let, sezdat desítky snoubenců a podat svaté přijímání více než tisícovce věřících. V průběhu dalších dvou dní pokřtil dalších 400 rolníků z okolních vesnic.

Podle údajů z maďarských novin „Oz ešt“ (Večer) přešlo v této době jen v Marmarošské oblasti do Pravoslaví více než 14 tisíc lidí. Toto číslo výmluvně charakterizuje pravoslavné obrození na Uherské Rusi.

Odpovědí bylo další zesílení pronásledování. Policie obkličovala chrámy, prohledávala domy, konfiskovala knihy, modlitebníky, křížky, ikony. Do všech pravoslavných vesnic přišlo četnictvo. Rolníkům ukládali vysoké pokuty, modlitební domy byly zavírány. Všechny, kteří přestoupili k pravoslaví, dávali do vazby. Avšak přesto další vesnice přešly k pravoslavné církvi. Na otce Alexije byl pak vyhlášen skutečný hon.

Tehdy začaly maďarské noviny psát proti pravoslaví. Do Izy bylo posláno vojsko a mnoho lidí bylo uvězněno. Chtěli chytit i o. Kabaljuka, ale on se ukryl ve voze, na němž byla naložena sláma. V noci odešel přes hranice do Haliče, na Rus a do Ameriky, kde byla veliká karpato-ruská kolonie. Tam pokračoval s mučedníkem Alexandrem Chotovickim ve svém misionářském zápase. Stovky tisíc Karpato-rusů se tam vrátily k otcovské víře.

Z Ameriky si otec Alexij dopisoval se svými věřícími, kteří zůstali doma. Rakousko-uherské úřady však začaly dávat do vězení každého, kdo dostával dopisy s americkou známkou. Uvězněno bylo několik stovek lidí včetně příbuzných otce Alexije.

Policie se začala uchylovat k mučení. Pravoslavné přivazovali ke stromu, aby nohama nedosáhli na zem. Když člověk takto visel hodinu, z nosu, úst a uší tekla krev. Když nešťastník ztrácel vědomí, polévali ho vodou, aby neomdlel a trpěl dál. Ve vesnici Ležie kvůli mučení zemřela žena. Mnozí absolvovali „mučící strom“, ale pravoslaví se nezřekli. Jiní hledali záchranu v lesích a horách. Jedenáct dívek, které vedla sestra o. Alexije Vasilisa, tajně přijalo mnišské postřižení, odešlo do lesů, kde si tyto monašky postavily dům a žily tam dle mnišských pravidel. Když se o nich dozvěděla policie, našla je, servala z nich šaty a jenom v košilích je nahnala do ledové řeky, kde je držela dvě hodiny, a pak byly uvrženy do vězení. Zde jsou jména těchto svatých vyznavaček: Marie Vakarova, Pelagie Smolik, Anna Vakarova, Maria Mador, Pelagia Tusť, Pelagia Ščebraň, Paraskeva Ščebraň, Julianna Azaj, Maria Prokun, Maria Dovganič, Anna Kameň.

V r. 1910 zůstali pravoslavní lidé opět bez kněze, a tak se obrátil s žádostí o spolupráci na Rusko. Do ruského Jabločinského monastýru Cholmské eparchie byli posláni kandidáti na kněžské svěcení: Vasilij Kameň, Vasilij Vakarov a další. Arcibiskup Evlogij a graf V. A. Bobrinský je s láskou přijali v monastýru.

Odchodu otce Alexije z Izy využili uniati a rozšířili pověsti, že nebyl knězem, a tak všechny křty a sňatky že nejsou platné a že proto prý utekl. To zapůsobilo na pravoslavné skličujícím dojmem; to byl jeden z důvodů, proč se o. Alexij vrátil domů, kde byl hned zatčen.

Již dva roky před jeho zatčením byl připravován monstrproces, jímž se mělo dokázat, že „pravoslavní moskofilové“ jsou protistátním živlem a že pracují na odtržení území obydleném Karpatorusy od Maďarska a jeho připojení k Rusku. Ministerstvo vnitra koncem r. 1911 nařídilo vyšetření pravoslavného hnutí. Vyzvědačský aparát skládající se z detektivů, četnictva a uniatských kněží (Kimák, Azary aj.) ač pracoval neúnavně, přece potřeboval plných 18 měsíců než sebral nějaký „usvědčující materiál“. Za právní zástupce se přihlásilo 17 advokátů z různých národů, aby hájili obžalované bezplatně.

Začal druhý Marmaroš-sihoťský proces. 23. 7. 1913 byla zveřejněna žaloba, v níž 94 sedláků (mezi nimi i kněží o. Grigorij Gricak a o. Nikolaj Sabov) bylo obviněno spolu s Kabaljukem z vlastizrady.

Maďarský královský prokurátor Andor Illeš odevzdal soudu akta č. 5919/1913; pravilo se v nich: „Obviňuji Alexandra Kabaljuka (jako mnich: Alexij), 36 let, uniatského věrovyznání, lesní dělník (ruský mnich)...“ Následoval výčet ostatních osob. „Tyto osoby mají vztah s grafem Vladimírem Bobrinským, ruským poddaným, předsedou »Ruského národního svazu«, členem Dumy i synodu, s Evlogijem Cholmským, Antonijem Žitomirsko-volyňským, pravoslavnými ruskými biskupy, s athonskými, cholmskými, kijevskými, počájevskými a jabločinskými mnichy a dostávají od nich peněžní podporu. S těmito osobami ... uzavřeli dohodu, jejímž cílem je obrácení uniatského obyvatelstva, žijícího v Marmaroši ... na pravoslavnou ruskou víru. To vše dělali s cílem připojení těchto území k ruskému státu a podřízení žezlu ruského cara. Vedly je z části materiální pohnutky a z části pak láska k pravoslavné ruské víře, která slouží ruské nacionální myšlence.“

Žaloba vinila Vasila Postáka, že přechovával pět pravoslavných ikon, jiné pak že měli modlitební knížky kijevského a petrohradského vydání. Sám mukačevský uniatský kněz Fircák prohlásil v přípise okresnímu náčelníku, že jejich obsah nemá v sobě nic protistátního.

Přelíčení bylo stanoveno na 25. 11. 1913. Ministerský předseda Tisza svolal poradu ministrů za přítomnosti uniatského biskupa Pappa, ale ukázalo se, že proces není ještě dosti připraven, a proto byl odložen na 19. 12. Přelíčení trvalo 2 měsíce. Důkazů o velezradě nebylo, avšak museli být odsouzeni, proto docházelo k nejnesmyslnějším obviněním, jako např. z přestupování do pravoslaví, ze styku s Kabaljukem, rozšiřování časopisů „Russkaja Pravda“ a „Víra i Cerkov“ (tyto časopisy byly zakázány až po začátku procesu), ze zpěvu pravoslavných písní aj. Docházelo k nejnehoráznějším svědeckým tvrzením. Tak Azary, uniatský kněz v Ize, přísahal, že trojramenný kříž je symbolem „ruského panslavismu“. Obhájce mu však dokázal, že týž kříž byl až do tohoto procesu i v jeho chrámě v Ize. Vyšetřující soudce Brenner se tázal Dim. Simulíka: „Jakého jsi náboženství?“ Simulík odpověděl: „Jsem pravoslavný.“ Brenner: „Cože, ty jsi moskalského náboženství? Četníku, vezměte toho chlapa a vyzpovídejte ho!“ Četník zbil Simulíka, že sotva mohl pohnout. Atd.

Před vynesením rozsudku předstoupil před soud o. Kabaljuk, který měl právo posledního slova, a slavnostně pravil: „Kde se hledá pravda, tam je místo svaté - jako chrám. Zde stojí věřící i já jako kněz. A v tomto chrámu přísahám, že nejsem vinen a nic jsem nepáchal proti vlasti. Vše, co jsme udělali, učinili jsme v jménu náboženství, a proto v této při má poslední slovo Kristus.“ Předseda soudu netrpělivě zakřičel na o. Alexije, který pokračoval: „Ať bude rozsudek jakýkoliv, přijmeme jej. Jestli máme trpět, budeme trpět za svatou věc. Prošel jsem tři kontinenty zeměkoule. Byl jsem v Americe, když jsem se dozvěděl o svém obvinění a ihned jsem spěchal domů, kam mne táhla láska k vlasti. Jestli stádce trpí, místo pastýře je uprostřed trpících. Tam nahoře (pozdvihl ruce vzhůru) vědí, že nás vede jen náboženská pravda a ne protistátní činnost“ (Ruský národní hlas, Užhorod, 29. 12. 1933).

Dne 3. 3. 1914 byl vynesen rozsudek, v němž byl otec Alexij Kabaljuk odsouzen na čtyři a půl roku vězení a k pokutě 1.000 korun; otec Nikolaj Sabok ke 3 letům, ostatní dostali od 2,5 let do 6 měsíců - bylo to dalších 32 lidí odsouzených k vězení úhrnem 40 let a k pokutě 6.000 korun.

Brzy po skončení soudu daroval svatý car Nikolaj II. otci Alexiovi zlatý náprsní kříž za jeho vyznavačský zápas a v pravoslavných chrámech na Rusi byly slouženy pobožnosti k uctění jeho duchovního zápasu.

V době soudního procesu vtrhli četníci do vesnice Iza a zmocnili se Juliany Prokopové a jejích sester. Deportovali je do kasáren, kde je dlouho mučili a nutili, aby se zřekly pravoslaví. Pak je na mrazu polévali vodou a poté je policisté vyvedli na ulici, aby postrašili obyvatelstvo. Tady je obnažili a dlouho bez slitování bili. Vyznavačky byly voděny po ulicích vesnice bosé a s nepokrytou hrudí, četníci se jim vysmívali a doufali, že se konečně zřeknou pravoslaví. Jenže obyvatelé se k tomu postavili odmítavě a na ulici nikdo nevyšel. Uniatský kněz Andrej Azarij, který policii pozval, přikázal, aby Juliánu přivedli k němu. Opět se pokoušel přesvědčit ji, aby se odřekla pravoslaví. Sliboval jí pomoc, jestli se alespoň „na oko“ zřekne „moskalské víry“. Říkal jí: „Je mi tě líto, proč ty, tak mladá, odsoudila ses k mučení.“ Juliána však zůstala neotřesenou a mučení pokračovalo ještě tři měsíce. Žádná ze Juliániných sester se nezřekla pravoslaví.

Začátkem roku 1914 přijeli z Ruska do Izy jeromonaši otec Amfilochij (Vasilij Kameň), otec Matfej (Vasilij Vakarov) a otec Serafim (posléze byl zabit ve válce). Byli ihned zatčeni a odvezeni do města Chust. Prvé dva pustili z vězení do domácího vězení, ale otce Serafíma poslali do armády. Na začátku první světové války byl uvězněn otec Amfilochij a s ním 40 rolníků. Otce Amfilochije odsoudili ke 4 letům žaláře.

Juliánu Prokopovou se sestrami také uvěznili a s ozbrojeným doprovodem deportovali do Chustu. Před tím, než do Chustu vstoupila ruská armáda, žalářníci sestry propustili. I po odchodu Rusů zůstaly sestry věrné pravoslavné víře a v noci se scházely k modlitbám. Pro duchovní vedení docházely za otcem Amfilochijem do košického vězení. V roce 1917 - znovu domácí vězení všech sester; tentokrát přísnější. Musely se třikrát denně hlásit na policejní stanici k výslechu. V r. 1918 zbili policisté Juliánu, takže málem umřela. Celé tělo bylo pokryto ranami, rozbitá hlava, zlámaný nos. Veškeré toto mučení bylo doprovázeno přesvědčováním, aby se alespoň vnějškově vzdala vyznávání pravoslavné víry a mnišského způsobu života. Juliána se ničeho nezřekla. Zkrvavenou ji policisté odnesli do sklepa a zasypali pískem. Ke dveřím postavili stráž, aby se tam nikdo nemohl dostat. Čtvrtý den se Juliána probrala. Četníci neočekávali, že přežije; odnesli ji tedy k otci a zavolali lékaře. Juliána však odmítla lékařskou pomoc a byla uzdravena Božím zázrakem.

Když v Maďarsku vypukla revoluce, pravoslavné už nechali na pokoji. Otec Amfilochij pokračoval ve službě v Ize.

Juliánie Prokopová byla v r. 1924 postřižena na monašku se jménem Paraskeva a stala se igumenií ženského monastýru ve městě Marmaroš. Pochována je ve Svatonikolském monastýru v Mukačevě.

Po prvé světové válce se pravoslavnému obyvatelstvu na Zakarpatí a na Slovensku ulehčilo. Maďarská vláda r. 1919 odevzdala pravoslavným obcím v Ize, Tereble a jinde majetek a chrámy s farami.

Pádem Rakousko-uherska se Zakarpatí ocitlo v rámci Československa. Prokatolická česká státní správa pokračovala v boji s pravoslavím na Karpatské Rusi. Poválečnými smlouvami zamýšlená autonomie nebyla Karpatské Rusi darována, pokračovalo zavádění unie a „poukrajinšťování“ - tj. kulturní uniatská expanze, která však brzy zkrachovala. V r. 1939 hlasovalo v referendu 83 % Karpato-rusů pro ruský jazyk. Mladý československý stát neměl ještě dosti silný represivní aparát, bez něhož však nebylo možno potlačit pravoslavné obrození.

Fotografie Blahověščenského chrámu v Chustu, který byl postaven sv. Alexijem a byl posvěcen r. 1928 (v jisté době byl katedrálním chrámem pravoslavných biskupů; při chrámu byl zbudován internát pro pravoslavné žáky gymnázia a občanské školy).

Otec Alexij si odseděl trest a byl propuštěn až v r. 1918. Následujícího roku, po první světové válce, odešel do Ruska a přivedl s sebou do Izy dva jeromonachy a začal pracovat na rozšíření pravoslaví. Založil v Ize monastýr, r. 1923 zřídil internát pro studující gymnázium v Chustu, jejž sám spravoval, aby vychoval pro pravoslaví vzdělané kněží; r. 1924 byl povýšen episkopem Dositejem na archimandritu; r. 1929 postavil v Chustu nový chrám vysvěcený biskupy Serafimem a Gorazdem.

Pravoslavné hnutí se začalo od r. 1918 živelně šířit. Hnutí nebylo podporováno ani vládou ani agitací kněžstva, neboť duchovních bylo málo, ale vycházelo ze samotného lidu. A když celé vesnice přestoupily do pravoslaví a nezůstal tam kromě uniatského kněze ani jeden „řecko-katolík“, chtěl věřící lid dále chodit do svého chrámu - čili cerkve, jež byla jejich pravoslanými předky vystavěna před r. 1649 a do níž chodili i jakožto řecko-katolíci. (Jinde zas lidé nechápali, proč by si měli stavět nový pravoslavný kostel, když se všichni ve vsi stali pravoslavnými a mohli by se tedy modlit v chrámu, který si sami postavili, když ještě byli řecko-katolíky.) Tak nastalo zabírání cerkví. Procesy o chrámy stály pravoslavný lid mnoho peněz; v boji o chrámy byli mnozí uvězněni a dokonce padly i životy pravoslavných občanů. Zatímco státní úřady vydržovaly řecko-katolickou (tj. uniatskou) církev (např. v r. 1928 obdržela podporu 8.711.047 korun), pravoslavní nedostávali nic. Nebral se při tom zřetel na to, že v r. 1649 při zabírání pravoslavného majetku byl jediným škrtem pera např. mukačevský monastýr se vším majetkem převeden řecko-katolíkům (uniatům) atd. (I v Praze musel sv. vladyka Gorazd překonávat veliké těžkosti, aby získal pro pravoslavnou církev v Čechách a na Moravě od Československého státu podporu, kterou ostatní církve pobíraly běžně; pozn. red.)

Hnutí zabírání uniatských kostelů a far na Zakarpatské Ukrajině dosáhlo vrcholu r. 1924. Na Zakarpatí čítalo pravoslavné hnutí v r. 1920 již 50.000 lidí, ale kromě otce Alexije Kabalujka mělo jen čtyři kněze. Jurisdikčně patřilo toto území pod Srbskou církev, na jejíhož delegáta, vladyku Dositeje (který byl zrovna v Praze), se věřící obrátili s prosbou o pomoc. 21. srpna 1921 sešli se delegáti všech obcí a schválili statut, vypracovaný pro ně vladykou Dositejem, a zvolili eparchiální radu. V listopadu podal biskup vládě memorandum, v němž bylo oznámeno vládě, že přestoupilo do pravoslaví již 90-100.000 duší, žádáno zrušení zastaralých maďarských zákonů, aby mohly být na Zakarpatskou Ukrajinu vysláni srbští a ruští kněží, a aby církevní úřady a duchovenstvo bylo hmotně zabezpečeno, a nakonec aby byl pravoslavným vrácen starý bývalý pravoslavný chrám v Užhorodě, před několika lety maďarskou vládou předaný řecko-katolíkům a nyní používaný jako skladiště. Memorandum však zůstalo bez povšimnutí vinou karpatoruských úřadů, jež byly v rukou úředníků, což byli synové uniatských kněží.

V r. 1922 bylo na Zakarpatí jen 12 kněží, a proto biskup Dositej světil nové kněze.

V r. 1926 byl zastřelen pravoslavný kněz Ivan Popovič. Byl původně notářským úředníkem a z lásky k pravoslaví opustil své místo, absolvoval kurs pro duchovní a v r. 1923 byl jmenován duchovním pro Rumuny do Horní Apše, neboť znal jejich jazyk i maďarsky, německy a rusky. Celé stovky lidí putovaly na místo, kde sloužil. Jeho činnost byla nepříjemná uniatům. Hnutí zachvátilo celé okolí. Popovič, chtěje zabránit násilnostem při sporu o chrám, svolal členstvo výboru na schůzi ke smírné dohodě. Otec Popovič seděl za stolem a tu toho večera o 9. hod. byl úkladně zastřelen. Padl jako mučedník pro svaté pravoslaví.

R. 1928 dala vláda pravoslavné církvi prvou subvenci. Pravoslavných věřících bylo již 150.000 a bylo zde přes 100 duchovních a stejný počet církevních obcí.

Poměry v řecko-katolické církvi byly dosti neutěšené. Karpatské uniatské studentstvo zaslalo memorandum (Karp. Golos, 3. 6. 1933) mukačevskému uniatskému biskupu s žádostí, aby biskup Stojka zastavil latinizaci východního obřadu, a aby byly zavedeny ruské učebnice a sluhové oltářů, aby byli vychováváni v ruském národním duchu. V memorandu se tázali „proč z užhorodského bohosloveckého semináře nevycházejí ruští řeckokatolíci, ale spíše maďarští katolíci... my v žádném případě nebudeme podporovat toho, kdo jest hotov zničit ruskou národnost“. Když studenti nedostali do jednoho měsíce odpověď na své memorandum, vystoupilo jich 82 z řecko-katolické církve a přijalo pravoslaví.

Řecko-katolická církev byla v očích římské církve jen trpěna, měla být mostem k převádění pravoslavných pod Řím. Nejlépe se to poznalo z řeči, kterou byli uvítáni řecko-katoličtí věřící římským kardinálem, když se šli poklonit papeži. Kardinál jim řekl: „Ó, vy nešťastní uniaté! Schismatici (tj. pravoslavní) vás nenávidí a naši latiníci vás nemilují.“ Pravda, u římských bratří nenalezli lásku, jen opovržení a projevy, jimiž jim dávali najevo jejich méněcennost. V řadách římsko-katolického kněžstva se mluvilo o řecko-katolících, že se musí „odpravoslavnit“. Řecko-katoličtí bohoslovci kvůli tomu založili v r. 1941 v Michalovcích „Jednotu sv. Cyrila a Metoda“ na ochranu východní tradice.

Otec Alexij Kabaljuk po návratu z vězení zůstal až do konce života ve Svatonikolském monastýru, který založil, ve vesnici Iza. Byl vybudován vedle chrámu, v němž sloužil otec Joann Rakovskij. Pokračoval ve své misionářské činnosti. Již v roce 1920 v okolí vesnic Iza, Bystrij, Gorinčevo, Ujbarovo, Lipca, Selišče, Tereblja, Košelevo, přešlo veškeré obyvatelstvo do pravoslaví. V r. 1921 (19. 8.) zahajuje otec Alexij sněm Karpatoruské pravoslavné církve. Sjeli se sem delegáti (přes 400 lidí) ze všech pravoslavných vesnic toho kraje. Delegáti schválili církevní ústavu a přijali oficiální název „Karpatoruská pravoslavná východní církev“. Kvůli pronásledování pravoslaví v Rusku se delegáti rozhodli zůstat pod jurisdikcí Srbské pravoslavné církve (jedním z důvodů bylo, že v Srbsku bylo centrum ruské pravoslavné emigrace, a její vůdčí osobnost metropolita Antonij Chrapovický pomáhal Karpatorusům; Podkarpatské Rusi pomáhali ze Srbska i takoví vynikající představitelé jako sv. Joann Maximovič a ct. Justin Popovič, který dokonce sloužil na Prešovsku). Podkarpatská Rus přijala 11 tisíc ruských bílých emigrantů.

Začátek dvacátých let na východním Slovensku. Pravoslavné hnutí zde vzniklo ještě před vyhlášením samostatnosti ČSR v obci Ladomírová. Nadějné hnutí se nemohlo šířit pro naprostý nedostatek duchovenstva.

V té době projevil zájem o působení v obci Ladomírová na východním Slovensku archimandrita Vitalij (Maximenko) ze Srbska. Obec požádala, aby mu bylo dovoleno přijet do Československa. V dubnu 1923 přibyl do Ladomírové. Vladyka Vitalij o tom vypráví ve svých vzpomínkách (Motivy mojej žizni; Jordanville, USA, 1955): »Vladimírová! -- Na ni mám nejlepší vzpomínky z mé minulosti. Maličká ves ve Svidnickém okrese u města Bardijeva, starého Bardějova v bývalém Československu. Po mnohých vězeních, kasematech (Děmblín), odsouzení k smrti zastřelením atd., jsem nakonec dostal jmenování od československého arcibiskupa duchovním správcem ve Vladimírové, česky „Ladomírová“, díky žádosti národního senátora Jurky Laži. Ve Vladimírové žilo mnoho „Američanů“, tj. Karpatorusů, kteří přebývali v Americe a tam se „nakazili“ pravoslavím. Oni to byli, kdo žádali prostřednictvím J. Laži, aby jim byl ustanoven pravoslavný báťuška. Ale dostat se na farnost ve Vladimírové nebylo tak jednoduché. Z Prahy do Bardějova jsem dojel bez problémů, avšak potom nastaly těžkosti. Na železniční stanici v Bardějově mě očekával starý „Američan“ Džan s dvojicí dobrých koní a lehkou bryčkou. Když jsme vyjeli na silnici, několikrát nás zastavili četníci, kteří drželi stráž: „Koho a kam vezeš? Takové jsme zde dříve neviděli.“ Žádali dokumenty a po spatření rezoluce českého arcibiskupa Savvatije rozhodili rukama a neochotně nás propustili. Tak jsem dojel do městečka Svidník, které je ještě šest kilometrů od Vladimírové. Ve Svidníku mne nechali v Národním domě. Když se mezi sebou poradili, netroufali si dovézt mne bez přípravy přímo do Vladimírové. Slíbili, že za mnou přijedou ráno. Večer ke mně přišel J. Lažo, přinesl černý kabát a velice váhavě mě s omluvami prosil, abych se oholil a oblékl si přinesenou reverendu. Rozhodně jsem obojí odmítl. Když se ráno připravili, přijeli za mnou. Byl podvečer Zvěstování ..., a proto se muselo večer sloužit všenoční bdění. Později jsem se dozvěděl, že celou předešlou noc se ve vladimírovské krčmě vedly spory, ale jelikož se večer stejně muselo sloužit, tak za mnou přijeli. Bdění jsme sloužili v jiné staré krčmě, zakoupené Američanem. Kantorem (žalmistou) byl starý Ivan Bojko, který dříve sloužil jako lesník u pána a služba při společném zpěvu podle starých latinských sborníků proběhla živě. Ráno se babky vzbouřily, řkouce: „Proč bychom sloužili v krčmě, půjdeme do staré církve (tj. chrámu), vždyť je naše.“ A šly. Tam již probíhala služba. To ovšem babky nezadrželo. Uniatského kněze Ivana Bajcuru vynesly v ornátu z oltáře a vyhodily ho z chrámu. Já jsem však do chrámu nešel a sloužil jsem bohoslužbu v ohradě pod vrbami. Babky se potom musely zodpovídat na okresním soudu. Jenom tak lidé pochopili, že nemohou jít do starého chrámu, ale že musí začít stavět svůj. Napsali do Ameriky, prosíce o pomoc.«

V roce 1923 byly ustanoveny pravoslavné obce v Ladomírové, Krajněm Černom, Vagrinci, Medvěžem, Vyšnem Orlíku a v jiných vsích. Dne 29. října 1923 pražský arcibiskup potvrdil založení Misionářské stanice na Slovensku a představeným byl jmenován archimandrita Vitalij. O měsíc později byl založen první pravoslavný chrám ve vsi Ladomírová. Koncem roku 1923 misie založila tiskárnu ve Vyšném Svidníku a od počátku roku 1924 se zde začaly vydávat bohoslužebné knihy a učebnice.

S tiskárnou měl otec Vitalij zkušenosti ještě z Počájevské lávry, kde byl monachem. Za přímo neuvěřitelných podmínek a bez podpory z kterékoliv strany zřídil tiskárnu i v Ladomírové, a tiskl náboženské knihy, kalendáře. Tiskl se zde i časopis „Pravoslavná Karpatská Rus“ apod. Přestup k pravoslaví se zde děl pomaleji než na Zakarpatí; vyjma jednoho případu nedocházelo k zabírání chrámů (ani tam kde přestoupilo veškeré obyvatelstvo obce do pravoslaví). Díky Vitaliovým schopnostem tvořily se malé, vnitřně konsolidované církevní obce, které vyvstávaly po celém východním Slovensku.

V r. 1928 působilo vedle Vitalije již 7 duchovních a bylo postaveno 6 nových chrámů. Státní úřady, které byly na Slovensku v rukou uniatů, působily neochotně a snažily se lidi od přestupu odradit (odhlášky z uniatského náboženství nechávaly notářské úřady bez povšimnutí, pravoslavné děti byly namnoze zapisovány jako uniatské; např. v Krásném Bodě zapsal notář pravoslavné dítě jako „vyznání předběžné neustálené“).

Uniaté se snažili všemi způsoby, včetně administrativních, poškodit toto dobré dílo. Jeden příklad z tohoto období zápasu: »Když se archimandrity Vitalije zeptal okresní velitel před přítomným lidem, na jakém základu on, jako cizinec, vede otevřenou práci mezi lidem a hlásá pravoslaví, kdo mu na to dal právo, archimandrita Vitalij odpověděl, ukazuje na nedaleko ležící ruský vojenský hřbitov: „Ruští vojáci, kteří prolili svou krev za svobodu tohoto národa a poseli zdejší pole svými kostmi, mi dali právo tady žít a prosvěcovat zdejší národ.“ Okresní velitel na to nic neřekl, nasedl do auta a odjel.«

Podle statistiky z roku 1930 bylo na Slovensku ve více než dvaceti církevních obcích 9 073 pravoslavných věřících a na Podkarpatské Rusi 111 969.

Odchod věřících z uniatské církve a jejich přestup do pravoslaví stále pokračoval.

Obrozené pravoslaví v Karpatech očekávala však ještě jedna zkouška - jurisdikční rozkol. Konstantinopolský patriarcha Meletios dosadil za podpory Československé vlády na Karpatskou Rus episkopa Savvatije (Vrabce). (Vedle tradiční jurisdikce srbské zde tedy začíná být zaváděna církevní struktura jurisdikce konstantinopolské.) V roce 1946 stanul otec Alexij v čele hnutí za sjednocení obou jurisdikcí s Ruskou pravoslavnou církví, což bylo korunováno úspěchem a tím bylo jurisdikční rozdělení překonáno.

4. prosince 1947 odešel schiarchimandrita Alexij k Hospodinu.

V r. 1988 byl Srbskou pravoslavnou církví oslaven ve sboru svatých vladyka Dositej (také zemřel jako vyznavač - o okolnostech jeho skonu viz v závěru článku Memento), který tolik učinil pro pravoslaví v bývalém Československu.

V létě roku 1999 byly odkryty ostatky otce Alexije. Jeho tělo i mantije byly prakticky úplně zachovalé; zetlela pouze chodidla a dlaně rukou. Z hrobu byla vyzdvižena ikona Boží Matky, kterou si přivezl z Athosu a která byla pohřbena spolu s ním. Přesto, že ležela ve velice vlhké zemi spolu se svatými ostatky duchovního otce Podkarpatské Rusi, její barvy ani nezmatněly.

Statečný vyznavač víry křesťanské, ctihodný otec Alexij Kabaljuk, byl světovou pravoslavnou církví kanonizován - prohlášen za svatého v r. 2001.

Kanonizace otce Alexije je, jak mnozí věří, začátkem procesu proslavení celého sboru karpatoruských svatých a Svatonikolský monastýr se stane lávrou Rusínů.

Svatý otče Alexiji, pros Boha za nás!

Modlitební vzývání sv. Alexije:

Tropar:
Celým srdcem zamilovav si pravdu,
pouta a rozličná utrpení mírně jsi přetrpěl,
požehnání Svaté Hory Athonské jsi přinesl,
na Zakarpatské Rusi Pravoslaví jsi obrodil.
Přeblažený náš otče Alexiji,
pros Krista Boha, aby sváry vykořenil
a seslal duším našim pokoj a milost velikou.

Kondak:
Uctěme hvězdu karpatskou,
zazářivší paprsky světla a apoštolům podobnou,
bohonosného otce našeho Alexije,
Pravoslaví milujícího
a národ svůj k pravdivé víře navrátivšího.
Proto i my jemu vděčně pějeme:
Raduj se, přemocný svícne Rusi karpatské!

je vhodné popsat, kdo jsou Vaši cíloví uživatelé a proč je právě tento projekt pro ně důležitý. Důležité je Vaše návštěvníky také motivovat, aby se na tyto stránky pravidelně vraceli.