ZBOŽŠTĚNÍ JE MOŽNÉ SKRZE NESTVOŘENÉ BOŽÍ ENERGIE

    Podle učení Bible a církevních otců může člověk dosáhnout v lůně pravoslavné církve zbožštění, protože Boží Milost je nestvořená. Bůh není jen podstata, jak tvrdí západní církev, ale zároveň i energie. Poněvadž pokud by Bůh byl jen podstata , naše jednota a obecenství s Ním by nebylo možné, neboť Boží podstata je strašná a člověku nepřístupná: „ Nebudeš moci viděti tváři mé, neboť neuzří mne člověk, aby živ zůstal.“ (IV. M 33, 20) Uveďme tu celkem jasný příklad ze života. Dotkneme-li se holého elektrického drátu, můžeme zemřít. Pokud ale připojíme na takový drát lampu, zalije nás světlo. Vidíme, radujeme se, elektřina nám pomohla, ačkoli jí samé se ani nemůžeme dotknout. Řekněme, že podobně je to i s nestvořenou energií Boží.

   Za předpokladu, že by bylo možno sjednotit se s boží podstatou, mohli bychom se i my stát bohy podle podstaty. Jinak řečeno, všechno by bylo jako Bůh, ale tím by nastal takový zmatek, že by se vlastně nic nemohlo Bohu podobat. Přibližně toto v kostce vyznávají východní náboženství. Například v hinduismu není Bůh osobním, ale je to nedefinovatelná síla, pronikající celý svět, všechny lidi, zvířata i věci (tzv. pantheismus).

   Na druhou stranu, pokud by Bůh byl jen svá podstata bez energií, spočíval by jen sám v sobě, odtržený a nepřístupný všemu svému stvoření.

    Podle pohledu pravoslavné theologie je Bůh jednota v trojici a trojice v jednotě. Jak výstižně říkají sv. Maxim Vyznavač a sv. Dionysius Areopagita a další sv. otcové, je Bůh naplněn láskou božskou, téměř milostnou, ke svému stvoření. Skrze tuto nekonečnou, extatickou lásku vystupuje Bůh ze Sebe a hledá jednotu se stvořením. To se projevuje a uskutečňuje v Jeho energii, či, přesněji řečeno, v Jeho energiích.

    Svými nestvořenými energiemi stvořil Bůh svět a jimi jej i udržuje. Svými tvořivými energiemi dává Bůh světu „podstatu i vlastnosti“.  je stále přítomen v přírodě, stará se o veškerenstvo svými ochrannými energiemi, osvěcuje člověka svými osvěcujícími energiemi a posvěcuje ho energiemi posvěcujícími. V posledku jej pak zbožšťuje energiemi zbožšťujícími. Tak tedy vstupuje Bůh skrze své nestvořené energie do přírody, do světa, dějin i lidského života.

    Energie Boha jsou božské energie. Ony také jsou samým Bohem, aniž by ale byly jeho podstatou. A protože jsou Bůh, mohou zbožštit i člověka. Pokud by ale tyto energie nebyly božské a nestvořené, nebyly by samotným Bohem a nemohly by nás zbožštit ani sjednotit s Bohem. Mezi Bohem a člověkem by zela nepřeklenutelná propast. Protože ale Bůh má božské energie, skrze které se s námi může sjednotit, můžeme s Ním být v obecenství a jednotě s Jeho Milostí, aniž sebe sama ztotožňujeme s bohem, což by se mohlo stát, pokud bychom se sjednocovali s Jeho podstatou.

    Sjednocujeme se tedy s Bohem nikoli skrze Jeho podstatu, ale skrze Jeho nestvořené božské energie. To je tajemství naší pravoslavné víry i našeho života.  

    Západní heretici to ale nedokážou uznat.  Jsou racionalisté a nerozlišují mezi Boží podstatou a energií. Podle nich je Bůh jen podstata a proto nemohou mluvit o zbožštění člověka. Neboť jak může být člověk zbožštěn, když západní theologové považují Boží energie ne za nestvořené, ale stvořené? A dále, jak může něco stvořeného, odděleného od Boha, zbožštit člověka? Proto odmítají vůbec o zbožštění mluvit, aby se vyhnuli nebezpečí pantheismu. Co potom, uvážíme-li to, zůstane cílem lidského života? Jednoduše mravní zdokonalení, neboť pokud člověk nemůže být zbožštěn Boží Milostí skrze Jeho energie, co je smyslem jeho života? Pouze mravní zdokonalování a upevňování. Jenže mravní dokonalost je pro člověka málo. Nestačí nám jen stávat se lepšími a lepšími, konat mravné skutky. Naším konečným cílem je sjednocení s Bohem. To je smyslem stvoření veškerenstva, to je vytoužený cíl, naše radost, naše štěstí, naše naplnění.

    Duše člověka, stvořeného k Božímu obrazu a podobě, touží po Bohu, baží po sjednocením s Ním. Nezáleží na tom, jak je člověk mravný či dobrý, ani kolik skvělých skutků vykonal, dokud nenalezne Boha a pokud se s Ním nesjednotí, nemůže nalézt útěchu, protože Bůh Všemohoucí vložil do srdce člověka svatou žízeň, božskou touhu, toto přání sjednotiti se s Ním, dosáhnout zbožštění. Člověk má v sobě milostnou touhu, jíž se mu dostalo od Stvořitele, touhu milovat opravdově, silně, nesobecky, podobnou lásce Stvořitelově, který miloval svět i všechno stvoření. I člověk má moc takto milovat Boha, a to skrze tuto milostnou lásku a schopnost mysli. Toto směřování k svému Předobrazu by ale nebylo možné, kdyby člověk neměl uvnitř sebe obraz Boží. Neboť každý z nás je přece obrazem a naším předobrazem je sám Bůh. Obraz hledá svůj předobraz a pouze pokud jej nalezne, může v nšm v pokoji spočinout.

    Ve XIV. století vyvolal západní mnich Varlaam v církvi veliké pozdvižení. Slyšel totiž athonské mnichy mluvit o zbožštění, že po velikém zápase a očišťování skrze utrpení a množství modliteb, stanou se hodnými sjednocení s Bohem, obdrží prožitek Boha, dosáhnou zření Boha. Slyšel od mnichů, že pak zakoušejí Nestvořené světlo, takové, které viděli sv. apoštolové při proměnění Páně na hoře Tábor. Ale Varlaam svou racionalistickou a kacířskou myslí nebyl schopen pochopit opravdovost prožitků pokorných athonských mnichů a obvinil je z klamu, herese a pohanství. Nemaje potuchy o rozlišení mezi Boží podstatou a nestvořenou energií, domníval se, že není možno zřít Boží Milost.

    A tehdy zjevila milost Boží velikého a osvíceného učitele naší církve, athonského mnicha sv. Řehoře Palamu, potomního arcibiskupa v Soluni. S velkou moudrostí a osvícením od Boha, a samozřejmě s nezbytnou osobní zkušeností, kázal, mnoho psal a vyučoval, v souladu s Písmem sv. a sv. tradicí církve, že světlo Boží Milosti je nestvořené, že jsou to Boží energie. Tvrdil, že lidé, dosáhnuvší zbožštění, mohou opravdu zřít toto světlo jako nejvyšší, nejjistější prožitek zbožštění, a že tento stav lze u nich i pozorovat. Je to zření slávy Boží, Jeho záře, tzv. táborského světla (od hory Tábor), světlo Kristova zmrtvýchvstání i světlo Letnic a „jasný oblak“ Starého zákona. Opravdové, nestvořené Boží světlo, a ne jen pouhý symbol, jak mylně věřil Varlaam a jeho druhové.

    Až později celá církev na třech velkých synodách v Cařihradě dala za pravdu sv. Řehoři Palamovi prohlásila, že život v Kristu není jen zmravnění člověka, nýbrž jeho zbožštění, což znamená podíl na slávě Boží a zření Boha, Jeho Milosti a nestvořeného světla.

    Sv. Řehoři Palamovi jsme zavázáni velkou vděčností, neboť osvícen přijal od Boha a nám skrze své učení a zkušenost předal učení církve a věčnou zkušenost zbožštění člověka. Křesťan není křesťanem, protože mluví o Bohu, ale proto, že má zkušenost Boha. Podobně jako když někoho opravdově milujeme a mluvíme s ním, cítíme se s ním zajedno, máme z něj radost-a to se děje i ve společenství člověka s Bohem. Není to jen vnějškový vztah, ale tajemná jednota Boha a člověka v Duchu Svatém.

   Až dodnes římští katolíci mají za to, že Boží Milost, Boží energie, je stvořená. Naneštěstí je to jeden z mnoha rozdílů mezi námi, který by měl být vážně nastolen v theologickém dialogu s římskými katolíky. Filioque, primát papeže i jeho neomylnost, to nejsou jediné podstatné rozdíly mezi pravoslavnými a katolíky. Je ještě více bodů než ty výše zmíněné. Pokud třeba katolíci nepřijmou učení o nestvořené Boží Milosti, nemůžeme se s nimi smířit ani kdyby přijali vše ostatní. Konec konců, jak může být zbožštění naplněno, když je milost stvořená a nikoli nestvořená energie Přesvatého Ducha?